Hněv je přirozenou a obvykle automatickou odezvou na bolest, a to jak fyzickou, tak i duševní. Je reakcí na lidskou slabost, odmítnutí, pocit ohrožení nebo ztráty. Protože za normálních okolností se hněv nevyskytuje izolovaně, ale je nutně předcházen pocitem bolesti, častokrát jej charakterizujeme jako emoci “z druhé ruky”.
Bolest sama o sobě nestačí, aby se člověk rozzlobil. Pocit hněvu vzniká, když se bolest zkombinuje s myšlenkou, která funguje jako spoušť. Můžou být důsledkem hodnocení vlastní osoby, interpretace konání, necitlivého odhadování, které člověk vnímá jako (vědomý nebo nevědomý) pokus o útok na jeho osobu. Hněv je tedy sociální emoce.
Nemusí být však jenom následkem
Může fungovat i jako náhrada za bolest. Jednoduše řečeno, někdy upřednostňujeme pocit hněvu před pocitem bolesti. Je přece “příjemnější” se na něco nebo někoho zlobit, než truchlit nad svou bolestí. Tato záměna emocí může být jak vědomá, tak i nevědomá.
Hněv má před bolestí mnoho výhod, ta primární je v narušení tíživých myšlenek. Intenzivním prociťováním hněvu člověk obrací pozornost ze své osoby na objekt, který v něm vyvolal pocit křivdy. Bolest jde ruka v ruce se slabostí a obavami. Hněv, naopak, dodává člověku pocit sebejistoty a morální nadřazenosti. Tato emoce nám tedy nabízí nejen efektivní kouřovou clonu pro naši zranitelnost, ale i pocit opodstatněnosti svého konání a samozřejmě moci konat. Rozzlobený člověk cítí, že jeho hněv má reálnou podstatu. Jinými slovy: “Když se zlobím, mám k tomu asi i zatraceně dobrý důvod!”
Jestli je už hněv opodstatněný i objektivně nebo není, nic to nemění na faktu, že opojný pocit moci konat pro svou obranu poskytuje člověku dočasné pozvednutí vlastního sebehodnocení. Je mnohem uspokojivější cítit hněv, než smiřovat se s bolestí a vlastní bezmocí. Někteří lidé dovedou vyvinout v sobě nevědomý zvyk transformace pocitů bolesti na hněv. Vyhýbají se tak řešení primárního problému. Avšak toto bolest úplně nezažene – jenom na čas odvede od ni pozornost. Lidé často neumějí zvládat svůj hněv konstruktivně, naopak dovolí se jim ovládnout a takovýto hněv je pak destruktivní (na předměty, vztahy, lidí, okolí). Hněv je tedy emoce, která způsobuje v našem životě největší potíže nejen v mezilidských vztazích, ale taky v pracovních rozhodnutích a výkonnosti. Zkresluje naše vnímání a je proto důležité svůj hněv zvládat tak, aby nepoškozoval naše vztahy k okolí, nepůsobil negativně na naše duševní zdraví i výkon.
A na závěr pár rad, jak lépe zvládat svůj hněv a konfliktní situace vůbec a jak se hádat konstruktivně:
– nepoužívejte jakékoliv fyzické, slovní či citové násilí,
– pozor na výhružnou gestikulaci, postoj a neverbalitu,
– vyhýbejte se sarkasmu, ponižování či urážkám,
– na “hádku” si vyčleňte čas. Těžko něco vyřešíte dvě minuty před odchodem do práce,
– nevracejte se do minulosti, která se současní hádkou opravdu nesouvisí. Na původní problém se pak nabalí spousta starých (i možná dávno vyřešených) křivd a současný problém to nevyřeší,
– začínejte větu “Já se cítím…” ne “Ty jsi na vině…”
– dejte i partnerovi šanci vyjádřit svůj názor, nepřerušujte a poslouchejte,
– vyhýbejte se zobecňování typu “Ty nikdy neděláš tohle a tohle…” Slovíčka typu “nikdy, vždy, každý” apod. nikdy nevystihují realitu. (Když řekněte “Nikdy nevyneseš smetí” – zamyslete se, opravdu je to “nikdy”?
