Když jsem si poprvé oblékl bílý plášť jako student prvního ročníku lékařské fakulty, byl jsem na to patřičně pyšný. Z celé široké rodiny jsem byl první vysokoškolák. A svoje nové postavení jsem si pořádně užíval. Bílý plášť se pro mě stal jakýmsi symbolem mého nového postavení a já ho nosil rád a se ctí.
Na svůj bílý plášť jsem hrdý
Považoval jsem běloskvoucí plášť za ztělesnění lékařství. Pořídil jsem si plášť i boty a třeba takové úvahy, jaké si přečtete zde, jestli je musím kupovat, nebo mi je koupí zaměstnavatel, mi přišly směšné. Tehdy mě ještě nenapadlo, že to může mít i odvrácenou stránku. Nepřipustil jsem si nic podobného. Když jsem přišel na první praxi ve skutečné nemocnici mezi opravdové pacienty, cítil jsem se v bílém jako ryba ve vodě. Potkával jsem na chodbách zdravotní sestry a doktory a byl jsem hrdý na to, že jsem jedním z nich. Jenže brzy jsem se měl přesvědčit, že bílý plášť není žádná velká výhra.
Není příjemné přetřásat intimnosti na veřejnosti
Stalo se to jednou, když jsme měli praxi na interně. Procházeli jsme oddělení s jedním lékařem. U každého pacienta jsme se zastavili, nebo respektive u těch, kteří souhlasili s tím, že dovolují medikům, aby se na nich učili. Ve fakultních nemocnicích se totiž každého pacienta hned na začátku hospitalizace ptají, jestli souhlasí s tím, aby se mladí studenti lékařských oborů učili na jeho diagnózách. Pokud odmítne, nic se neděje. Upřímně řečeno se ani nedivím. Nikdo nejásá, když se vaše intimnosti včetně lékařských diagnóz přetřásají na veřejnosti.
Nicméně pro nás studenty je úplně nejlepším způsobem výuky, když můžete vidět jednotlivé případy z praxe. Na tom se naučíte nejvíc. Jednou nás ale doktor upozorňoval, že teď přijdeme do pokoje k pacientce, která vyžaduje zvláštní zacházení. Náš hlouček studentů v bílých pláštích očekával nějakou semetriku, která 24 hodin denně rozkazuje a prohání doktory a sestry. O to větší bylo naše překvapení, když jsme viděli drobnou nenápadnou paní asi kolem padesátky.
V praxi vidím syndrom bílého pláště
Vypadala docela skromně a jemně. Očima těkala z jednoho na druhého. Vypadala hodně nejistě. Při měření tlaku měla nezvykle vysoké hodnoty. Bylo to divné. „Trpí syndromem bílého pláště,“ vysvětloval nám doktor. Už jsem o tom sice něco slyšel, ale v praxi jsem se s tím ještě nesetkal. Co to znamená? Asi každý člověk si dokáže představit doktora v bílém plášti se stetoskopem kolem krku, svítilnou a tužkou uloženou v náprsní kapse. Vzbuzuje to respekt lékařské autority. Jenže v některých lidech vyvolává až panický strach.
Vstřebávám nové informace
Pacientovi se potí ruce, rozbuší se mu srdce a stoupne krevní tlak. Až taková je reakce na pracovní oblečení lékaře. „Přesně takový problém má i tahle pacientka,“ vysvětloval nám vyučující za katedrou o hodnou chvíli později. „Problém je, že lidé nám o tom strachu často neřeknou. Někdo neznalý věci pak může diagnostikovat hypertenzi, tedy vysoký krevní tlak. Uvádí se dokonce, že až u třetiny pacientů, které naměří lékař napoprvé vysoký tlak, jde právě o syndrom bílého pláště,“ dodává ještě lékař.
Chci bořit ustálené zvyky
Na závěr přednášky nám zdůraznil, že je třeba tlak měřit opakovaně a teprve když opakovaně jsou hodnoty vyšší, je třeba z toho něco vyvozovat. Já jsem se začal po tomto zážitku zamýšlet nad tím, jestli by nestálo za to tu stereotypní představu doktora v bílém plášti nějak změnit, polidštit. Nenastal už konečně čas trochu provětrat ustálené zvyky? A proč mají vlastně doktoři právě bílé pláště? O tom si něco povíme později. Ostatně šaty dělají člověka, jak se dozvíte zde, a doktora dělají bílé pláště, nebo si snad dokážete představit, že by vás ošetřoval lékař oblečený v šatech ze stránek Nerio?
